Pár: Loki x Tony
Zveřejněné kapitoly: 5/?
Stav: Rozpracováno
„Vypadni!“ zakřičím na Lokiho, který se objevil mezi dveřmi. Velice vážně jsem ho prosil, aby nevstupoval a nechal mě osamotě. Nebyl by to ale Loki, aby mě poslechl, samozřejmě. Povzdechl jsem si a podíval se na sebe. Měl jsem zakrvácenou ruku a všude jsem měl kanyly a lahvičky.
Takže už to ví. Ví, že umírám a že to se mnou není dobré. Je mi ale jasné, že už to ví dlouhou dobu, je dost chytrý na to, aby to už zjistil. Jen vyčkával, až mu to sám oznámím. Teď už jsem musel, neměl jsem jinou možnost, když mě přistihl. Nevím, jestli jsem na to připraven. Jestli jsem připraven mu oznámit, že ho tu nechám samotného. Vydesinfikoval jsem ránu a ostatní věci vyhodil do koše. Ani takhle vakcína nepomohla, už není žádná naděje. Sám to nedokážu přijmout ale došly mi možnosti. Opustil jsem pracovní místnost a došel jsem do obýváku. Spatřil jsem Lokiho, opřený o bar a hledíc na zem. Uslyšel mé kroky a pohlédl na mě. Nedokázal jsem z jeho očí nic vyčíst, ale věděl jsem, že čeká na mou zpověď.
„Loki... Já...“ Zhluboka jsem se nadechl. Podívali jsme si vzájemně do očí a chvíli na sebe koukali mlčky. Nebylo to lehké ani pro jednoho z nás. Loki byl připraven, že za pár let zestárnu a opustím ho, zatím co on bude mít před sebou ještě dlouhý život. Tohle ale bylo moc brzy, aby jsme si mohli říct sbohem. Loki se na mě stále upřeně díval a byl úplně ticho, určitě trpěl, jako já sám. „Musím to říkat, když už to stejně víš?“ nadhodil jsem po chvíli už celkem podrážděně. Přeci jen, tohle nebyla má silná stránka. „Aspoň bych čekal omluvu, když jsi mi tak sobecky lhal,“ odvětil Loki, tentokrát už nebyl opřený o linku a měl ruce založené za zády. Jistě, to je celý Loki, nevím jestli ho trápila moje nemoc nebo se cítil dotčeně, že jsem ho od toho držel dál. Povzdechl jsem a mnul si oči. Byla to pro nás oba složitá situace. Přeci jen, jsme oba muži a v těchto situacích se těžce orientujeme.
„Jak jsi na to přišel?“ Pohlédl jsem na něj a v mé tváři byl jasný znak bolesti. Loki mě ještě chvíli trucovitě pozoroval ale nakonec to hodil za hlavu. Přišel ke mě a pohladil mě po tváři.
„To, jak uhýbáš mým dotekům, to, jak se mi snažíš vyhýbat a byl jsi neustále zavřený v laboratoři,“ Jeho ruka přešla k mým vlasům a mě lehce naskočila husí kůže. „Nejdřív jsem myslel, že o mě ztrácíš zájem a brzy mi řekneš, ať se vrátím domů,“ Odmlčel se chvíli a pak pokračoval. „Když jsem ti chtěl oznámit svůj odchod, viděl jsem, jak spíš v laboratoři. Prohlédl si tvou diagnózu a jak ses urputně snažil se zachránit,“ Dal mi pusu na čelo, pak se o něj opřel. V jeho obličeji se mihla bolest. „Nejsem připraven tě nechat zemřít,“ šeptl mi do tváře a stiskl mě v silném objetí. „Už jsem vyzkoušel vše...vše co jsem znal... není žádná možnost,“ vydechl jsem mu do ramena. Jeho objetí bylo omamné a já cítil, jak se mi podlamují kolena. Nebyl jsem si ale jist, z jakého důvodu. Pak už jsi vzpomínám jen na útržky, jak se Loki snažil mi pomoci.
***
Pomalu jsem procitl a cítil na sobě čísi pohled. Snažil se otevřít oči ale hned jsem je zavřel. Bylo to moc silné světlo.
Cítil jsem jemné stisknutí mé ruky. „Chvíli bude trvat, než si zvykneš. Byl jsi nějakou dobu v tvrdém spánku,“ šeptl a já poznal Lokiho hlas.
„Jak dlouho jsem spal?“
„Týden,“ odpověděl Loki.
„Ještě jsem neumřel?“ zeptal jsem se tiše a pomalu se snažil otevřít oči tak, aby si zvykli.
„Ani se to nestane,“ řekl Loki a cítil jsem větší stisk na své ruce.
Otevřel jsem oči. První věc, co mě překvapilo, byl ten vysoký strop plný malovaných fresek z různých bojů a božských mýtů. Promnul jsem si oči a podíval se znovu, jestli to náhodou není jen sen. Vzduch byl čistý a jiný, než znám. Pomalu jsem se zvedal do sedu. Všiml jsem si, že ležím na obrovské posteli s nebesy. Okna byla po celé jedné stěně a díky otevřeným dveřím z balkónu šel do pokoje jemný vánek. Poohlédl jsem se dále po pokoji a uviděl malý stolek na kterém bylo ovoce a víno. Jinak byl pokoj celkem opuštěný.
Nadechl jsem se. „Neříkej mi, že že...“
„Neměl jsem jinou možnost.“
„Bez mého svolení!?“ Začal jsem už lehce vyšilovat.
„Anthony, byl jsi v bezvědomí. Žádné tvé vakcíny nepomohly. Musel jsem zakročit a rozhodnout. Naši medici si tě prohlédli a je šance tě uzdravit.“ Podíval jsem se na něj zlostně a jeho tvář byla stále vážná. „Nemám trpělivost zase na nějaké pokusy.“
„Kdybys mě z toho nevynechal, mohli jsme si tohle ušetřit,“ odpověděl tvrdě Loki. Jasně, stále trucuje.
„Takže jsi čekal na moji zpověď?! Místo toho aby jsi mi pomohl? To jsi takový sobec?“ Mírně jsem zvýšil hlas.
„Nemáš mi co vyčítat, udělal si to samé. Radši bys mi beze slova umřel v náručí,“ řekl suše. Muselo se ho to opravdu dotknout.
„Loki...“ vydechl jsem. Podíval jsem se na něj, má kruhy pod očima a vypadá, jako by pár dnů nejedl. Musel ho ten můj kolaps opravdu šokovat, když ho teď vidím zmoženého.
Loki mi pustil ruku a stoupl si.
„Zavolám medika, aby se na tebe podíval. Musím za Ódinem, chce se mnou mluvit,“ řekl a pomalu odešel.
Koukal jsem jak odchází a já se položil do velkých polštářů. Byl to až podezřele příjemný materiál. Po chvíli jsem slyšel klepání na dveře.
Žádné komentáře:
Okomentovat