Krátký Okamžik~ 2. Ásgard

„Ano?“ řekl jsem a opět se posadil. Chtěl jsem nejdříve v plánu vstát ale měl jsem ztuhlé nohy.

Otevřeli se dveře a v nich stál mladý muž. „Dobré ráno, jsem Argo, medik, přišel jsem se na tebe podívat.“ Lehce se uklonil. Měl na sobě jen lehké oblečení. Světlou košili a černé volné kalhoty, vlasy svázané do copu. Asgarďané mají určitě nějakou úchylku na dlouhé vlasy.



„Můžu dál?“ optá se mě po chvíli.

„Jasně,“ odpovím mu a sleduji ho, jak jde přímo ke mně.

„Jak se cítíte?“

„Mám dost ztuhlé tělo.“

„Ano, jistě.“ usmál se medik. „Mohu?“ optal se a rukou mi dával najevo, že se mě chce dotknout. Tiše jsem přikývl a hleděl na něj. Ruce přiložil asi centimetr k mé pokožce a ruce mu najednou začaly zeleně svítit. Trochu mě to zaskočilo a kdo ví, jestli jsem v tu chvíli vůbec dýchal. Cítím jsem z jeho rukou energii a teplo. Ohromeně jsem ho pozoroval. Tohle je úplně něco jiného, než jsem kdy zažil. Po pár minutách se zastavil u mého reaktoru a kroužil kolem něj. Viděl jsem, jak se jeho čelo svraštilo. Přeci jen, pro jejich magii je můj reaktor něco jako rušička magie. Super výhoda. Záře z jeho rukou zmizela a medik se narovnal.


„Ta věc, na tvé hrudi, ruší moji magii, jak již víš. S princem Lokim jsme o tom hovořili. Napadlo nás, vytvořit ti z naší magie nový...“ nenacházel slova, jak to pojmenovat. “Reaktor,“pomohl jsem mu a čekal co z něj dal vypadne. „Reaktor, jistě... No, vytvořili bychom nový, který by obsahoval protilátku na tvou nemoc. Bude chvíli trvat, než najdeme tu správnou a proto prosím o trpělivost,“ Uklonil se.


„Jaké tomu dáváte naděje?“ zeptám se trošku skepticky.

„Je tu velká pravděpodobnost úspěchu,“ usmál se. „Bude to trvat déle z důvodu, že pocházíš z Midgardu a naše neznalost vašeho světa bude ze začátku obtížná ale učíme se rychle,“ uklidnil mě.

Přikývl jsem. “Děkuji, moc si toho vážím.” Otevřeli se dveře a ukázal se v nich Loki. S medikem si vyměnili pohledy, uklonili se. Medik se otočil s úklonou i na mě a s úsměvem a opustil místnost.

Loki si sednul na okraj postele a zadíval se na mě. Vypadal lépe, než když odcházel. Mlčky mi hladil ruce a mě to uklidňovalo. Nakonec jsem se rozhodl to mlčení přerušit.


„Sestrojíš mi nový reaktor?“ zeptal jsem se abych prolomil ticho. Nesnášel jsem ticho.


„Nebude ti vadit zelený?“ zeptal se a na tváři se mu vlnil úsměv.


„Modrá by se mi líbila více,“ zaprotestoval jsem.


„Máš velký požadavky na tvou záchranu,“ Rýpl si. „Nechceš aby svítil jako vánoční stromeček?“


„Vlastně, zelená je přeci jen dobrá barva,“ nakonec souhlasím.

Pohladil mě po líci a úsměv mu zmizl z tváře. Určitě pro něj musel být ten týden peklo. Začal jsem se cítit provinile. „Mrzí mě to...“ šeptl jsem.

Pousmál se a dal mi pusu na čelo.


„Musíš hlavně vydržet, než vymyslíme jak nahradit tvůj reaktor,“ šeptl. „Cítíš se na menší procházku?“ zeptá se a vstane. Natáhne ke mě ruku, aby mi pomohl vstát.

Chytnu jeho ruku a pomalu vstanu. Nohy už na tom byly lépe ale stále to nebylo ono.

„Asi bych si měl vzít něco lepšího na sebe.“ podívám se na sebe. Měl jsem jen spodní prádlo a špinavou košili. „Kde máš něco jako skříň?“ Podívám se po veliké Lokiho komnatě ale nic takového nikde neobjevím.

„K čemu skříň?“ usměje se a pak zavře oči. Nadzvednu obočí a překvapením cuknu. Moje oblečení se začne měnit. Kam jsem se to jen dostal?

"Působivé.. Ale máte tu hrozný vkus na šaty" Řekl jsem s jistou podrážděností. Bavlněná červená košile a upnuté plátěné kalhoty, to ke mě opravdu moc nesedělo. Obzvláště ty drobnosti vyšité na košili zlatou nití . Brr.

Loki se jen usmál a pokynul ke dveřím. Odešli jsme z pokoje a před námi se rozprostřela velká chodba, kde bylo ještě více fresek, ozdobných sloupů a soch. Vše bylo krásné. Podlaha byla z krásných bílých dlaždic, vše bylo bílé a díky tomu vše vypadalo perfektně a čistě. Podíval jsem se na Lokiho a hledal vhodná slova na vyjádření úžasu.


„Šetři slova, budeš je ještě potřebovat.“ usmál se Loki.

„Máš taky svou sochu?“ zeptám se.

„Měl jsem.“ Pousmál se.


Šli jsme do velkého sálu, který byl dlouhý a podobně zdobený jako chodba předtím. Byl tu dlouhý jídelní stůl, který byl plný dobrého jídla a pití. U velkého zdobeného stolu seděli asgardští válečníci a hodovali, jedli, pili a smáli se. Pravděpodobně něco slavili, spíš určitě něco slavili, vzpomněl jsme jsi, jak vždy s Avengers oslavovali vyhrané bitky a ochránění země. Usmál jsem se a lehce povzdechl. Už jsem s nimi nějakou dobu nemluvil, od té doby co se jsem dozvěděl, že umírám jsem si kolem sebe vytvořil neproniknutelnou skořápku a nikoho jsem do ní nepustil, ani Lokiho ne.


Podíval jsem se na Lokiho. Smutně se usmíval a koukal na své druhy, jako by také vzpomínal, jaké to bylo s nimi bylo bok po boku bojovat. Jak se pak náhle vše změnilo a nakonec to vše vyměnil za smrtelníka. Za smrtelníka, který byl takový sobec, že ho od toho držel dal a nechal by ho později trpět. Začalo mě to hlodat ještě více a doufal, že mi to jednou odpustí, doufám, že se z toho dostanu a budu mu to moct vynahradit a také mu poděkovat za vše, co byl pro mě schopný udělat.

Po chvíli se Loki na mě podíval. „Máš hlad?“ zeptal se. V tu chvíli jsem uslyšel svůj žaludek.

„Ani nevíš jaký,“ odpověděl jsem mu.

Sešli jsme po zlatých schodech dolů a usedli na zlaté, mohutné židle. Porozhlédnul jsem se, co vše je na stole za pokrmy. Pečená selata, hadi, skopové, mísa se zeleninou a ovocem, červené a bílé víno. Oba jsme se do jídla pustili s vervou.