Bylo jasné odpoledne, na nebi nebylo mráčku a já jsem se procházel po Lokiho komnatách. Můj zelenooký bůh měl nějaké své povinnosti, tak mě tu zanechal, ať se zatím zabavím. Šmejdění v jeho pokojích mi přišlo vhod, avšak nebylo tu moc co k objevování díky tomu, že už pár let žil se mnou na Zemi.
Našel jsem tu spoustu knih o magii, bájích, bylinách a všemožných podobných záležitostech. Nebylo divu, že je tak dobrý v kouzlech, musel se o magii učit snad celý svůj život. Našel jsem i spoustu trofejí, pravděpodobně z bitev, které byly opravdu pozoruhodné. Všechny měl uložené ve velké dřevěné truhle, pár metrů od postele. Otevřel jsem ji a začal prohrabávat a zkoumat její obsah. Našel jsem například roh, který vypadal, jako by patříval jednorožci. Při té myšlence jsem se zašklebil a doufal, že se mýlím, a Loki žádného nezabil. Pak tu ležela dýka z bílého zlata a rytinami z nějaké báje, kterou mi kdysi Loki vyprávěl - hned jsem ji poznal. Chvíli jsem se truhlou ještě prohrabával, ale nenašel jsem nic, co by stálo za mou pozornost. Zavadil jsem o předmět, který mi byl dost známý. Vytáhl jsem ho z truhly a musel se nostalgicky usmát. Byl to můj starý náramek, kterým jsem měřil životní funkce Lokiho při naší společné výpravě, když jsme v sobě našli spřízněné duše. Přišlo mi, jako by to bylo včera, a přitom to bylo už nějakých pět let. Čas nám protékal jako písek mezi prsty a není v naší moci ho zastavit. Ušli jsme spolu kus cesty a stále se máme co o sobě učit.
„Sakra, Starku, musíš se uzdravit a za každou cenu zůstat po Lokiho boku,“ řekl jsem si pro sebe. Povzdychl jsem si a ukončil pro dnešek svou výpravu po komnatách. Den ode dne mě vyčerpávala jakákoliv aktivita víc a víc, ač byla sebemenší. Bál jsem se, že už mi nezbývá víc než pár dnů. Argo, který za mnou pravidelně chodil, řekl, že už se blíží k závěru a brzy mě snad vyléčí, ale moje naděje se pomalu vytrácela. Sedl jsem si do velikého křesla u okna a uvelebil se. Koukal jsem se na dění a uklidňoval se myšlenkou, že aspoň mé poslední dny budou krásné. Bylo to jako být v důchodu a užívat si poslední dovolenou u moře. Zavřel jsem oči a ocitl se v říši snů.
„Tony?“
Uslyšel jsem svoje jméno a lehké pohlazení po tváři. Pomalu jsem otevřel oči a promnul si je. Víděl jsem Lokiho sedícího u mě, rukama se opíral o má kolena. „Loki?“ Šeptl jsem a sehl se k němu pro polibek, který mi opětoval.
Po chvíli se lehce odsunul a zal můj obličej do svých rukou. „Nesu dobré a špatné zprávy,“ Hlesl.
„O to jsou?“ zeptal jsem se.
„Ta dobrá je, že už vím, jak tě dát zase do kupy.“
„A ta špatná?“
„Poslední věc, co potřebuji do tvého nového reaktoru, mají Skorýšani. Je to velice cenný kámen a je velice mocný. Bohužel Skorýšani nejsou stvoření, který by nám jej dali dobrovolně, a proto ho budu muset ukrást,“ vysvětlil mi.
„Dobře, tak si ukradneme jeden šutr. Kdy vyrážíme?“ ptal jsem se s trochy naděje v hlase.
„Ty zůstaneš zde, já půjdu sám.“
„Cože?“ zahučel jsem se šokovaně. „To v žádném případě. Jdu taky.”
„Je to tak týdenní mise, Anthony, nebudu riskovat tvůj život,“ odvětil Loki úsečně.
„Loki, to spíš tady umřu nudou. Potřebuju akci. Plus je to pro záchranu mého života, jdu taky,“ Odsekl jsem mu.
„Anthony -“ Loki se mi snažil něco říct, ale já ho zarazil.
„Loki, prosím, já to zvládnu, nejsem žádná bačkora. Prostě mi přines moje brnění ze Země a můžeme vyrazit,“ řekl jsem rozhodně a zvedl se z křesla.
„Tvé brnění tu bohužel nefunguje,“ oznámil Loki se smutným zastřením v hlase.
„Jak to můžeš vědět?“
Loki mávl rukou a vedle něj se objevila hromádka mého oblíbeného obleku. Takhle to vypadalo jako hromada šrotu.
Přihrnul jsem se k hromadě mého brnění a tiše zaskuhral. „Moje nejlepší...” šeptl jsem. Vzal jsem kovovou ruku do své a zkoumal ji. Bylo to jako puzzle, které nelze spojit. Jen kusy železa bez energie.
„Je mi líto, Tony,“ zašeptal Loki a položil mi ruku na rameno.
„Musí být možnost.“ Můj mozek, který se dlouhou nepotýkal se záludnou hádankou, začal pracovat a tvořit. Nějakou chvíli to trvalo, ale nakonec přišel na řešení. Vystřelil jsem opět na nohy a podíval se na Lokiho, který se zdál překvapený mou prudkou reakcí.
„Je tu jiná možnost. Jsi nejlepší kouzelník na Ásgardu, možná i na všech světech. Vytvoříš mi nějakou zbroj či podobné oblečení, co vy Ásové nosíte v boji a ochrání mě před zraněním. Pak spolu můžeme vyrazit na cestu za Skorýšanama a poctivě si ukradneme jeden kámen,“ pronesl jsem s úsměvem.
Loki se na chvíli zachmuřil a pravděpodobně rozjímal nad situací, než se pobaveně zašklebil. „Nesnášíš naše oblečení.“
„Jsem schopný to pro jednou ustát!“ odpověděl jsem sebejistě.
„Slib mi ale, že jakmile se budeš cítit špatně, ihned mi to dáš vědět a ukončíme misi.“
„Jistě,“ zalhal jsem.
Loki se ke mně sehnul, zvedl mi bradu a políbil mě. „Dobře tedy. Zítra ráno vyrazíme.“
Žádné komentáře:
Okomentovat