Druhý den ráno, když se sluneční paprsky dobývaly do naší komnaty přes veliká okna a závěsy, jsme už oba byli vzhůru a povídali si. Nakonec jsem Lokiho přemluvil, ať mě provede po Ásgardu. Nebyl jsi nejdříve jistý, jestli je to dobrý nápad, protože ani jeden z nás nevěděl, kolik toho mé tělo snese a kolik času mi zbývá. Při našem druhém kole už jsem to moc fyzicky nezvládal a Loki se za to cítí zodpovědný.
„Já to zvládnu, tak si přestaň dělat vrásky,“ řekl jsem mu. Jen se na mě mlčky podíval, dal mi pusu na čelo a zvedl se z postele. Lusknutím prstu nás oblékl do lehkých šatů, protože tu bylo poměrně teplé počasí. Hned po snídani jsme vyrazili do velkých ásgardských krajin.
***
Právě jsme procházeli malou vesničkou zvanou La Paz. Byla neobyčejně krásná a já si ji hned zamiloval. Lidé tu byli šťastní, pořád se usmívali, rozdávali radost kolem sebe a navzájem se měli rádi. Žádná nenávist, sobectví ani vztek tu nevládl. Člověk z toho měl dobrý pocit a už se mu nechtělo odejít.Zatímco jsme procházeli po místních trzích, kde místní lid prodával jídlo, oděvy, vlastnoručně vyrobené předměty, magické svitky nebo jen předváděli své dovednosti, kolem nás běžely děti a se smíchem tancovaly a honily se navzájem.
Jedno z dítek, které se hnalo kolem mě, do mě omylem strčilo. Jen lehce jsem sebou ucukl a chytil dítko za ruku, aby nespadlo na zem. Když se vzpamatovalo, omluvně se na mě podívalo. Usmál jsem se a pohladil ho přátelsky po hlavě.
Pustil jsem ho a dítko začalo něco vyndávat z brašny. Byla to květinová korunka a začalo mi ji podávat. Z radostí jsem ji přijal a usmál se na něj. To zanedlouho odběhlo si opět hrát se svými přáteli.
Loki se usmíval a já do něj dloubl loktem. „Abys tu nezměkl, Anthony,“ popichoval mě princ.
„Ještě to tak,“ zahuhlal jsem. Otočil jsem se na něj a lišácky se začal usmívat. „Přijmete tuto květinovou korunku, princi?“ otázal jsem se a snažil se mu toho mít vážný výraz. Moc to ale nešlo, tak jsem spíš vypadal, že mám v obličeji křeč.
Vážený princ se své role chopil se vší vážností a uklonil se. „Ano, přijímám ji se vší radostí,“ pronesl a naklonil se tak, abych mu ji mohl nasadit na hlavu. Vsadil jsem mu ji do vlasů a zadíval se na něj. Vypadal roztomile, to jsem mu však nemohl říct, jinak by mě nechal sežrat nějakou divokou zvěří. Podívali jsme si navzájem do očí a zasmáli se
„Pojď, ještě ti toho musím spoustu ukázat, tak abychom to stihli,“ Pobídl mě a vyrazili jsme znovu na cestu.
Potkali jsme ještě pár takových vesniček, které byly stejné krásné, jako ta první. Co skončily vesničky, začala se kolem nás rozléhat pole s místní zeleninou a obilninami, také louky s květinami, které měly spoustu krásných barev, a ve větru se zdálo, že zpívají. Jak se po tom, co jsem tady viděl, mám vrátit do svého světa? My náš svět ničíme. Nahrazujeme to krásné a přirozené technikou a stroji, které nemají v sobě žádný život. Zabíjíme se navzájem a neustále děláme horší a horší skutky.
„Na čím přemýšlíš?“ zeptal se mě Loki po chvíli pozorování.
„Nad tou krásou tvého světa. Tady bych si přál zemřít. Tady uprostřed těch nádherných květin. Můžeš mi to splnit?“ Podíval jsem se s vážností bohovi do očí.
Loki chvíli mlčel a jen na mě koukal. „Splním ti to, ale chci za to něco za oplátku,“ odpověděl mi.
„A to je?“
„Že zemřeš až stářím. Ne dnes, ne zítra nebo v příštích měsících, ale až nastane tvůj čas,“ odvětil mi Loki s bolestnou grimasou v obličeji.
Udělal jsem k němu krok a políbil ho laskavým polibkem. Nedokázal jsem si ani představit, jak moc je to pro něj bolestné. Představit si, že on se ráno probouzí s tím, že den za dnem stárnu rychleji a rychleji, zatímco on je pořád stejný. Každý den se probouzel s tím, že se se mnou jednoho dne rozloučí a bude tu žít ještě tisíce let. Teď jsem mu to ještě ztížil tím, že umírám a měl bych zkrátit tu dobu, co se mnou mohl strávit.
„Vynasnažím se,“ šeptl jsem mu do vlasů a v jeho objetí doufal, že mu to dokážu splnit.
***
„Chci ti představit největší poklad Asgardu - Zlatá jablka nesmrtelnosti.“ Loki se postavil ke stromu, vztyčil svou hlavu nahoru a založil si ruce za záda.
„Díky tomuhle stromu jste nesmrtelní?“ ptal jsem se
„Ano, díky němu se můžeme nazývat bohy.“
Moje zvědavost mi nedala. „Jak chutná?“
Loki se pousmál. „Jako obyčejné jablko, jen možná trochu trpké a pachuť ti zůstane na jazyku nějakou dobu potom.“
„Mohu ho sníst já?“
„Pokud se ptáš proto, jestli by to dokázalo vyléčit tvou nemoc, tak ne. Dává nesmrtelnost, ale nedokáže léčit. V podstatě jen pozastaví proces stárnutí natolik, že získáš dlouhověkost, nic víc. Pokud by ses chtěl stát nesmrtelným... V tom případě tě zklamu, ale bez Ódinova svolení to udělat nelze. Musel by sis to zasloužit dlouholetou službou pro trůn a další věc je ta, že ji rozhodně nedostanou pozemšťané. Mohou ho dostat jen Ásové a k tomu taky nedochází často,“ objasnil mi.
Vstřebával jsem informace a neodpustil si poznámku: „A co kdybych jsi to jablko prostě utrhl a snědl? S tím by Ódin nemohl nic udělat.“
„Pokud bys ho utrhl bez Ódinova svolení a snědl bys ho, do minuty bys zestárl a zemřel,“ vysvětlil suše.
„Nic příjemného, řekl bych,“ zamumlal jsem si pro sebe. Začal jsem se cítit unaveně a malátně. Podepřel jsem se o Lokiho rameno a zhluboka dýchal.
Loki se na mě otočil a zamračil se. „Pojď, vrátíme se zpátky do zámku, bylo toho dnes na tebe příliš,“ zašeptal a já slyšel v jeho hlase strach. Kývl hlavou, protože jsem se navíc nezmohl a Loki nás přenesl do našich komnat v zámku.
Žádné komentáře:
Okomentovat